očima psycholožky Gabriely Bačové zaměřené na psychotraumatologii
Strašák jménem trauma, strašák jménem pláč
Trauma dítěte na nás útočí z každé strany. Vychovávat děti, aby nevzniklo trauma, vyhovět dítěti, aby nevzniklo trauma, nedělat nic kromě pozitivního projevu dítěte, jinak vzniká trauma. Takto nějak se poslední roky oživuje toto slovo, jako kdyby existovala jednoduchá rovnice: trauma = poškozený člověk v dospělosti s psychickými problémy a strachy.
My psychologové se často potkáváme s tou jednoduchou reakcí, protože mnoho dospělých objevuje svoje trauma z dětství a hledají způsoby, jak s nimi vyrovnat. Tato rovnice ale není tak jednoduchá a už vůbec nemá univerzální rovnítko.
My dospělí se ztrácíme v tom, co dítě jako trauma prožívá a co ho ve skutečnosti může poznamenat. Pojďme si trochu ujasnit, jak dítě vnímá svět. Do cca jednoho roku vůbec neví, že je samostatná bytost. Dětská duše a máma jsou jedno. Neexistuje pocit oddělení ani hodnocení. Pokud dítě cítí z matky emoci, bere ji za svoji a podle toho vnímá událost. Strach mámy znamená, že situace je strašidelná a je nutné se bát. Dítě neví čeho, nemá zkušenost ani vědomosti s tím, co se právě děje, neví, jaké má tato situace důsledky, ale vedou ho emoce dospělých. Často se říká, že dítě zrcadlí dospělé, se kterými je. Absolutně stresující moment pro dítě je, když je odpojené od mámy nebo táty a neumí z nepříjemné situace odejít a neumí ji ani vyřešit s jejich pomocí. V této chvíli ovšem přestává být traumatizující událost, ale pocit samoty a bezmocnosti.
Proč některé děti mají příznaky traumatu a jiné ne?
Z jednoduchého důvodu. Trauma není událost, ale vnímání události. Peter A. Levine a Maggie Klineová napsali na toto téma nádhernou knihu Trauma očima dítěte – Probuzení obyčejného zázraku léčení. Trauma vzniká až tehdy, když v nepříjemné situaci nedojde k celému procesu vypořádání se se situací.
Tedy:
- Aktivuje se nervový a hormonální systém, který hlásí, že daná situace je nestandartní, nepozná ji a sám nemá kapacitu se s ní vypořádat.
- Aktivuje se motorická obrana, tedy dítě hledá možnost útěku a ubezpečení, že je všechno v pořádku a dospělý má situaci pod kontrolou a řídí ji. Čte to z projevu dospělého a pocitu, který mu dospělí komunikuje.
- Vybití nadbytečné aktivace fyzickou aktivitou což může být pláč, křik, kopání, házení, doplňte si, co vás napadne, jakýkoliv pohyb, který přichází.
- Návrat do pocitu uvolnění a fyziologické rovnováhy.
Pokud tímto způsobem proběhne celá nová, nepoznaná situace, která vyvolala jakýkoliv nepříjemný pocit, touto zkušeností dochází k poznání, že nejde o nebezpečí a každá další podobná situace už vyvolá jen menší a menší alarmovou reakci, až ji dítě přijme za normální zkušenost. Tomu se říká vznik PSYCHICKÉ ODOLNOSTI.
Takže máme jednu událost, která má dva závěry. Jeden, pokud dospělý dokončí tento proces tak, že dá dítěti za pravdu a sám ze situace uteče jako před nebezpečím, nedopřeje si sám pro sebe celý proces až do uvolnění. Svoje dítě naučí, že lépe rozpozná nebezpečí a v konečném důsledku ztrácí důvěru jako rodič. Anebo je dítěti oporou a dojde s ním až do uvolnění v pocitu: „Děťátko moje, prošli jsme spolu situací, která vyvolala nepříjemný pocit, ale jsme v tom spolu a zvládlo si to.“ Takto rodič buduje důvěru a svoje dítě vede.
Je iluzí myslet si, že život přináší jen situace která nám budou příjemné. Každé dítě má před sebou zkušenosti, které ho přesahují. V životě bude čelit občas bolesti, strachu, výškám, rychlosti a každá situace bude jen situace. To, jestli z ní dítě vyjde posilněné anebo vystrašené, záleží na tom, jaký prostor dostane pro vyjádření svého pocitu a jak mu dopřejeme návrat do uvolnění, fyzické rovnováhy a pocitu, že je schopné, šikovné a silné. Zatímco ve fázi útěku je normální pláč, při pocitu uvolnění přichází radost a smích.
Je pláč strašák?
Pokud bychom museli celý život utíkat před pláčem, tuto planetu by zamořila pandemie úzkosti. Pláč je nejpřirozenější způsob, jak uvolnit energii. Pro dítě je to ještě základní komunikační prostředek, protože neumí vysvětlit, že mu je zima, má hlad, má nafouklé bříško, je unavené apod. Pokud by byl pláč podnětem na útěk ze situace, tak by děti už nikdy nesedly na jízdní kolo, pokud si při jízdě na kole rozbijí koleno, už by nikdy neběhaly, pokud by po pádu zůstaly bezmocné, nikdy by nemohly spát u babičky, když se jim první noc zasteskne po mamince. Pláč je podnět pro dospělé, aby stáli při dítěti jako opora, uznali, že zažít nepříjemnost je v pořádku, že jsou při dítěti a v dané situaci jsou jim oporou.
Každý rodič si vybírá, jak nekomfortní situace skončí.
Trauma nebo psychická odolnost v běžném životě je volba.
Autorka tohoto článku Mgr. Gabriela Bačová je psycholog zaměřený na psychotraumatologii. Má svoji praxi a pracuje ve slovenském krizovém týmu pro události s velkým traumatizujícím potenciálem.